Do staré kavárny, kde stoly skorem hnijí
jen zbloudí dělník sám, neb student z kondic jdoucí,
neb písař vychrtlý, čís kávy vypít žhoucí;
a z okna voní blíž květ nočních geranií.
Jen dveře zavrznou a hodiny jen bijí
v to tiché mlčení, v unylost srdcervoucí
z ruk v ruce koluje list denní všemohoucí
a lampy paprsky své s výše dolů lijí.
Zde skryti před bídou, než vyjdou ve čtvrť tmavou
zrak v stěny upřený a ve směs černých trámů
na chvíli přestanou zřít budoucnosti jámu.
Pak přes práh vyjdou v noc... Leč měsíc větrů vřavou
jak sýčka oko plá a zdá se, spřádá zradu
a láká ze všad smrt a ten svět, v němž tolik hladu!