Tu skříňku se šperky v své samolibé kráse
růžovým prstíkem jsi otevřela z rána,
snad touhou, zraky všech být všude stopována,
jsi vzala šedý šat, jenž mlze podobá se.
Ó jak si překrásná, blesk tmavý v oka řase,
tvá průsvitavá pleť je z bílých růží stkána;
já nevím, nevím sám, proč jsi tak milována
pro frási lacinou, jež pravdou býti zdá se.
Hrbáček v sousedství, ta dívka bídná zcela,
ta dobrá opička by umřít musila
svou velkou závistí, kdyby to uviděla.
Neb s hlubším srdcem svým, nervosně rozechvěná,
jak odkopnutá zvěř se často vzrušila
a těžce plakala, že je tak opuštěná.