Při okně přivřeném (již skorem v září sklonu)
za šera teplého jsme zřeli ve kraj tmavý,
šum listí doléhal k nám v poloslyšném tónu,
ze zahrad voněl sem drn schnoucí svadlé trávy.
Zde bylo tušiti kraj v mlze, tichých zvonů
se vzduchem rozprysknul rej zemdlený a lkavý,
a proti měsíci, než v brzkém zajdou skonu,
se jepic chomáče nám kmitly kolem hlavy.
Tu rázem jak by vstal, zabouřil vichr na sklo,
se stolu papíry rval všecky náhlým svistem,
rval v chumlích záclony a cosi temně prasklo.
My okna zavřeli. A projelo to námi. –
Před mnohou vichřicí v podzimu žití jistém
tak zavřem duše své a budem sami, sami...