Bys nedal štvát se, ni nezpychnul,
vždy povznesená hrdost dej ti zapomníti
i prudkých blínů, jimž den tvůj zadýchnul,
když cestou přebolestných ztrát jsi musel jíti.
Když srdcí oddanost a duší bílý žár
do roucha zbabělců jsi uviděl se halit,
jdi v ticho samot svých, a v květy svojich jar,
a kráčej k rájům svým, snů vlastních světlem zalit.
A člověka měj rád, ač jest zde jenom fantom, přízrak dne,
zkrocená šelma věku, v slunce hledící,
naslouchající rytmu hudbě záhadné,
krev ještě zdající, však hlavu věsící
únavou dobroty své, ctnosti, křehkosti
svých předsevzetí, a snů ždané velkosti...