Za zimních večerů, kdy žlutavá zář padá,
podlahou plazí se a jiskry ve tmu snuje,
na střechu pod sněhem, kam modrý lesk se vkrádá,
zřím, kterak měsíc plá, své světlo rozstřikuje.
Tu jak by vstávali kdes ve tmě moji snové
jak mhavé vesnice, beztvárné, smutné, chudé,
kde holých stromů peň ve vzduchu výše plove,
kde jíkne jenom pták a zas je ticho všude.
Ó, jaká dlouhá noc a každá chvíle bolná!
Ni van ni hudby tón v mé duši nezaduje.
Zřím tmavé vesnice z par zrudlých vstávat zvolna.
– To kdosi neznámý v nich světla rozsvěcuje.