Kraj v dešti, zdrán a holý.
Vlak čeká bez hnutí.
Syrovost prázdných polí.
Tma v nebes klenutí.
Park větve zdvihá
jak ruce prosebné.
Spí nad vším noci tíha.
Spí ticho hrozebné.
Neslyšet šumu, skřípou
z tmy větve o větvičky
a v okapů déšť sípou
větrné korouhvičky.
Jak déšť se lije
crčivý, pleštivý,
v něm výkřik smutnější je
signálů vřeštivý.
Z tmy v hnití odkvétá
lucerna parku dálí.
Milenci chodívali
tam ještě za léta.
Teď z aleje, luk, zahrad
šla vůně zahořklá.
Spil vítr se, šel zahrát
a pad‘ kdes v střepy skla.
Je půlnoc a déšť pleští
a lampy blikají.
Spí město v dešti,
v tmy světlém okraji.
Sřidlými stromy října
zřít domů průčelí.
Co přízrak nad ně vzpíná
se hrad, věž, kostely.
Jak z mar by temně
se zdvihla mrtvola.
Vlak hnul se. Čpěla země.
Tma dokola.