Celý ten dům je vážný, průčelí, vchod,
rostlinných sgrafit písma, deštěm zašlá,
bez kouřů zdají se komíny,
něco se stalo podle znamení všech:
smrt šla a v jednom křídle oběť si našla.
V slavnostní smutek nebijí hodiny,
smrti kročejů ani slyšet není,
pod koberci těžkými nezapraská schod,
aby ten, který pádil s mládím o závod
navždy a tvrdě spal,
aby v posledním jitřním kuropění
přátel a drahých s ním rozloučil se žal.
Slavnostně okno mlčí, otevřeno je.
Dotrpěl, vydech', našel pokoje,
pochválen budiž Bůh,
květiny na okně vůní se modlí,
barvou zelenou, modrou, šedavě stříbrnou,
krvavou, rozkvetlou řečí.
Pojď a na chvíli prodli,
růže na rakvi leží,
bez trnů je tam nechala plachá ruka něčí.
Věci všecky v neviditelné muce
v drobném tom pokoji,
v němž se pláchnoucí svíce šeří
skrčily překvapeny.
Bez slz pláčí, jak ženy,
které, že milovaly,
do posledka věří:
za to, že do této chvíle
tisíckrát věrně je hladily živé kdys ruce.