Nic nevěděla ještě zahrada a sad
ni chalupa, ni dveře, okna, dvůr,
že zemřel za všecky jenž uměl pracovat
a za všecky se obětovat, pravdu říci
a myslit za všecky ty nemyslící,
všech dobrých vzpruha, mrskač líných stvůr.
Byl dobrý hospodář
a jeho ruku čekávalo věcí sta,
kam vztáh‘ ji, vše se zelenalo jako jař.
A ne-li, rozbujela plevel nečistá.
Až pozná sad a zahrada
a chalupa i střecha, dveře, plot,
až okna, vikýř, nářadí
a mříž, kam zámek rezavící zapadá,
až pozná kůň a kráva, králík, drůbež, skot,
že není ruky, jež tu ruku nahradí,
vše začne pustnout a vše zarůstat –
To v prvním svítání
když otevřeným oknem pláč a vzlykání
otřásá tichem, muškátu jímž vůně provane,
pocítíš, jaká bolest snesla se tu.
Teď mrtvý promluví si ještě s celou vsí
v plápolu svic a květů polních vůni.
Zkřížených rukou prsty velké, upracované
pod bradou kvítků pár si nechtíc utrousí.
Ta hlava spí. A celá ves tu klečí u ní.