Mimosa – Klára, když k podzimu již jí schýlil se život, že shasínal spíš, kdes v sežloutlém dopise našla dvé slov. Na podzimních snů svých se vydala lov.
Tož za štěstím, které kdys mohla žít, a ztracené dny jím oblažit... Je rozloučil kdysi zlých pomluv stín. Byl básník a proto měl více snad vin.
Teď, mnila, kdy k smrti churaví, snad vykoupí ho a pozdraví, zvlášť vůni-li přinese z rodných lad, zpěv pasáků prostý a zvonků stád...
Ač přežila modu i starý zvyk, zas promluvil z dopisu milovník. Ač minulo dlouhých čtyřicet let, je skandoval skelet o skelet,
ač převálo listí tolika jar, v těch slovech dvou starý hořel žár... Nuž, v město, jež mívala nejraděj’, že dopisu toho tam ústil děj,
ji dobrodružství a touha zas a předtuchy divné vedl hlas... Ta síla dvou slov ji hnala sem zmocněná vůlí a úžasem...
Dům nalezla známý a zahradu v kaštanů rozkvetlých prochladu... A lehce a tančivě chtěla se brát, závory tknout se zavřených vrat,
však sotva se vlékla, jak bylo jí mdlo, když zdvihala kovové klepadlo... A sladkým a ptačím hlaholem vzduch naplnit chtěla kolkolem
a vůní, jež růže dýchaly, jež ve svadlou ruku ji píchaly, však slova jí vázla na retech a sevřeno srdce, ztajen dech...
To bylo tak divno, že dlouhý řad se postav před ní počal brát, i za ní, že každého drtil žel, proud odtud nový a proud tam zas šel
i milenci spolu tu kráčeli, květ z nich opojně voněl, zvuk stříbrných vět... A všichni šli chodbou, v klid antických váz dne přísvit se tlumeně okny třás’
a všecko tu vzdušno a do kořán, a všemu tu tichý poklid přán, svit zašeřen v dřímavý, zlatový tón. – Též vkročila přes práh... A vidí, – toť on...
Spal v lenošce, stařec byl, na šíj vlas tek’, byl bílý, z tmy svítil jak paprsek, a že byl vždy básník a polobůh, kol mladých Mus tančil neslyšný kruh...
Ty na loutny hrály a zpívaly a velkými zraky se dívaly... A právě že krásně umíral, jak žil a jak rosil a jak zrál,
vše zapěly života o kráse, o lehkosti mráčků, vln o jase, o vítězství duší, jež přemohou mátožnou mdlobu nebohou...
O hrdinné síle, v níž ožije ctnost prastará, k světlu se probije, o dobrodružstvích všech příkrých cest, kde ve výší duše sama jest,
jak somnambul horských po srázech květ hledá v dnech žhnoucích a ve mrazech... Co zpívaly takto a tančily kol starce, již hodiny zračily,
že života jeho se staví běh. Poslední rozplýval se dech... I štkali, kdož přišli mu vzdáti čest pokorného srdce, jež vděčno jest...
A Musy se tratily, hasnul tón na loutny hraný a barbiton, do urny, jež u jeho stála hlav, jen pršel pozdrav na pozdrav
a kytice prosté i nádherné, zpěv hymnický, vzlyky důvěrné... A všichni když odešli, naposled jen Mimosa zbyla... Jej líbala v ret.
Byl němý a ztuhlý, byl přestuden. Den shledání, smrti a smíru den... A mezi nimi co stalo se kdys, truchlícím stínem přikryl tis...
Cookies on Poetry Cove