Tolik let už leží
a smrť přijít nechce.
Jaro jde... Pak sněží
Pak jde jaro zas.
Stará kmotra soudí:
zas jí bude lehce, –
ale choré bloudí
prázdnem kalný zrak.
Chorá věčně spící,
s bezútěšnou mukou. –
V bezkrevné té lící
víčka uvadlá.
Přišly kmotry k dívce –
těžké hůlky rukou
leží na pokrývce.
Hasne, hasne den.
Večer již se blíží,
slunce okna zlatí,
padá zahrad mříží
lůžka na okraj.
Vzdychla churavící; –
nad ní visí svatí
černí mučenníci
v rámech zlacených.
Zraky vytřeštila
vzbuzená tou září,
udiveně pila
světlé zjevení.
Zjevení se vláčí,
v prosvitavém šláři,
kmotry kolem v pláči
chřestí růžencem.
Protáhla se, vzdychla
a v pláč kmoter divý
vychladla a stichla;
hrozný skončil den.
Mrtvá, krásná ležíš...
Bůh byl milostivý.
Pochválen pán Ježíš,
Panna Maria.