My oba příkrá slova měli,
a kdyby aspoň jeden z nás
strh masku jízlivou, jež dělí,
nám smírně byl by zjihnul hlas.
To žluč se střetla zatvrzelá,
kamínky, jež tě prohlodá,
s mou chorobou, jež omrzelá
v světnici jedné vysedá.
Až v létě budem v trávě sedat,
zřít obláčky plout nebesy,
vůně se z hájů bude zvedat, –
my v duchu odpustíme si.