Šly Touhy a Naděje, hořely jako pochodně v zdvižených dlaních,
a šero duší nám plnily k obzorům ztraceným v dálkách. –
Šly od bran měst starých a hříšných a zoufalých, v pochodech táhly,
šly od bran měst sklíčených věčně tisíci nepřátely...
Ti neviditelní číhali ukrytí v stínech a ve všech koutech
a za všemi stromy a ve vlně každé a v reflexu luny,
na prohřátých pláních a na křižovatkách tak lstivi
a ne nepodobni smrti, mávali těžkými křídly,
že pochodně tuch a nadějí v obzorech rozsvícené,
jich plameny lpící na očích drahých lidí, na čelech lásek,
na tvarech milých věcí, na smutku rodných krajů
i na dnech příštích, zděšeny bolestí pohasínaly. –