Hodiny jsou sluneční
na zdi zpola zbořené,
suchý kaštan nad ní ční,
vyvrácený z kořene.
Ticho je tu... Mraků kmit
snuje se jak pavučí,
starý dům je jako skryt
v křivých stromů náruči. –
A tak stejně den co den
rafije se točí stín,
jako hlemýžď unaven
v ciferníku u hodin.
Ostrý v den je svítivý,
jindy skorem nevidný,
když den chmurný, deštivý,
ponurý a nevlídný.
Ať je bouř, či ať je sníh,
vydány tak větrů hrám,
mají něco v zvycích svých,
skorem jako člověk sám.
Mnohdy jak by tvrdě spal
v močál bídy stopen duch...
Ale přec zas musí dál.
Světlo, volá, slunce, vzruch!