Člověče, který tápeš a hledáš,
než se ti v nitru rozední,
nelituj nocí, kdy černou tmou
mlčí svět celý! Bůh, vůlí svou
vysvoboditel jak poslední
sestoupí, naplní duchem, by žilo
surové, nezušlechtěné dílo,
k Slunci ho vznese očistnému,
poslední mohutný vzlet dá jemu...
Básníku, vyčkej, až zanesen smrštěmi
ve kraj, kde květiny zpívají, zřídla,
ptáci, kde věčnost tvá rostoucí křídla
zlíbá, vzduch vášnivě, prudce
v tvůrčí jak muce
naplněn vůněmi, ozony
v oblaku pouhém, jenž pluje a svítí
snům svým dá kosmu let zrcadliti...
Vyčkej též, vědče! Dny minou a roky,
objev tvůj ještě spí v počtu, a z vězení
vyhlíží každého rána i zpívá
budoucí vítěznou píseň,
přechází dlouho a k umdlení
za soumraků i v rozdnění
tragicky těžkými kroky,
doufá a věří, den poslední vyčkává, –
slunce. Tvé světlo! ó světlo! Již poznává...
Vyčkej, ó dělníku! Slzami zmáčený
chléb jenž jsi jídal a v stuchlé své komoře
vzpomínals díla, kam denně jsi vláčený
pro zisk a pro štěstí jiných... Tam nahoře
jednou kdes se svého shlížeje lešení
poznáš, jak úžasně sílí
víra tvá, dále žít, doufat, v tu chvíli
o miliony svých bratří, již touží,
opřen, hle poznáš v den jasný a bílý
cestu všech lidí, jak Sluncem se dlouží,
vede je k jednomu cíli:
ve sluncích žhavých, poledních
života cena jak z obilí sladce,
z úrody duší a z radostné práce
dozrává v lidských žních...