Stromy se listy i květy derou k doteku tvému. A motýl a brouci proměnou od zrození sterou travami ve vzdušný spouští se proud
krovky a křídla rozepnout v závratný závan tvůj vroucí... Šípy jsou boží drobní ptáci. Z ukrytých hnízd
ve výš se v nedohlednu ztrácí. Ještěrka s hady v líně tekoucích dnech kamení ve výhně plamenech... Na pastvinách a u potoků,
vody kde záře tvé skandují blýskavou sloku, koně se pasou, krav líná stáda šlehají ohony v strakaté boky a záda. V ovádů bzukot zní píseň ta,
kterou si monotonně skládá pasačka, v trávě ležící, blatouchů kruh již obkvétá... Zvířena všecka i rostlinstvo touží
ještě být tknuto kouzelným divem tebou v protknutí živém. A když se stíny západu dlouží v lesích, kde šero spí a kam vnikne
zář tvá jak dusný, zlatý prach, jako když vzdálené echo křikne v samotách, traviny v rose a mechy a houby,
jimiž se kořeny žilnaté vroubí pod obřích sosen rameny, vůní svou volají ještě zanikající tvé plameny...
Potok lká, zvoní... Jen v sběleném kamení do lesa temného z výhně tvé vplývá pstruh, zkad se vzmrštil, by zlaté tvé znamení vtisknout dal smělému vzletu, jímž blysk’,
a pak se ztratil zas v proudu, jenž zpívá v kořenech temných u křovisk... Daněk tvé světelné schvívání listoví a vodstva čeká... Hle, kukačka kuká
divným svým steskem. A lesy když odpoví, důl si stesk opáčí častokrát. A jak tvá hebká by mávla již ruka, večerem hladila vše, co jde spat...
Tvůrce, ó životy tkát a tkát... Od včíra dílo zas pokročilo, mohutní listy, buk ztemněl a plod nalil se, zrůžověl, z rybničných vod
rákosí sytěj’ se zelení spilo, nažloutla pole a v brzku zhnědla, všecko dle vteřin a plynoucích dnů... Opeřený pták dorost a vzlét
a pak se ztratil, již ve slunci svítí... Nesmírný je a veliký svět. Všecko zrá, dozrá a vše je žití, jdoucí k smrti v tvém žhnoucím snu...
Cookies on Poetry Cove