Tam, kde jsi včera bylo,
kde jsi se skrylo, tam opět jsi zazářilo,
tkát a tkát života velké dílo...
Na horských štítech, jež mlčením svírá
ledovec, léta tající,
zapálíš plameny všehomíra
do všech stran světů vlající.
Miluješ mlčení stejně jak slova,
obé je život, v nich přikázání jsou Mojžíšova,
pro lidský výboj i vzrůst i řád...
Života velké dílo tkát!...
Vysílat proudy, jež tepelně buší
na pouštích stejně jak v ohnisku duší,
paprsků svojich věčnou hrou...
Neboť to, o čem sní samotář, není:
od žití zdánlivé odloučení,
všecko je nadzemskou milostí tvou
harmonickou jen jednotou...
Milováno a čekáno vítáním,
čnícími horami, zlatým svítáním,
příbytky vítáno a vším, co skrývá
trochu jen štěstí, jímž naděje zpívá,
kráčíš a líbáš a tkneš se a z objetí
tvory a věci pak musíš zas pouštěti
od štědrých života darů
v tragiku smrti a zmaru...