Pronikat učíš a ke dnu až vésti.
Ohraničit až za světy hvězd.
Svítíš, by nejmenší lidské štěstí
pro sebe, ze sebe mohlo kvést,
ohraničeno však s osudy vesmírnými,
spiato tisíci svazky tajemnými,
tisíci křižovatek a cest.
Trpělivé! Ty vracíš se denně,
procházíš cestami pevniny
rozžhavit krve své ohnivým varem
horstva a moře a lesiny,
zem až pak pokorně, unaveně,
vpije tvá světla shaslá a kosá,
noc kdy v kraj padá a do trav rosa...
A že vždy cítí se připoutanou
země, jak milenka polibků chtivá,
nastaví líc svou a zpod slz se dívá,
aby zas zítra líc nezlíbanou
zlíbat si dala. A věrná věčně
zářila tvými dny nekonečně...
Věčný a věrný Milenec
k smrti až miluješ mlčící Milenku,
líbáš ji v objetí, šílenec,
v posledním žáru. V bezvědomí
duši jí vyssáváš. Chvílenku
nekřikne nic a nevzdychne.
V okamžiku svět utichne...
Staletí míjí... Věky se lomí...