Poledne v městě... Slunce oranžové
se v mlhu rozpíjí... Je smutné, bledé
a bez lesku a jaksi pohádkové,
a velké, plní zlatem nebe šedé.
Střechy se topí v strnulém tom svitu,
tabule oken, dráty podél domů,
pomníky černé, fasad řad a štítů,
koruny zakouřených, mrtvých stromů.
Má smutek barvy věcí ohořelých.
Jak bytost uvadlá a málo živá,
do zlatě liliových září schvělých
se nekonečností upiatě dívá,
má pohled zkamenělé zvědavosti
a v mlhy rozpijí se naslouchavě...
To hory kdesi vzdychly do věčnosti?
Pláč kdesi v lidské rozpoutal se vřavě?