Poledne v městě... Slunce oranžové
se v mlhu rozpijí... Je smutné, bledé
a bez lesku a jaksi pohádkové,
a velké, plní zlatem nebe šedé.
Střechy se topí v strnulém tom svitu,
tabule oken, dráty podél domů,
pomníky černé, fasád řad a štítů,
koruny zakouřených, mrtvých stromů.
Má smutek barvy věcí ohořelých...
Jak bytosť uvadlá a málo živá,
do zlatě liliových září schvělých
se nekonečností upjatě dívá,
má pohled skamenělé zvědavosti
a v mlhy rozpijí se naslouchavě...
To hory kdesi vzdychly do věčnosti?
Pláč kdesi v lidské rozpoutal se vřavě? –