Nám ranami nejdražších rukou krvácet duše bude,
to v den, kdy osiříme. Nás zapře kdos, vydědí
již navždycky ze srdce svého.
My půjdem sami a tíhou vnitřní zpovědi
se napřímíme zase, až krvácet duše bude
a schopnější stanem se chápat velikost pokory.
Ji od můry zvíme, jíž svíce sežehla tílko chudé,
ji od šelmy, dřímavě k slunci když mřeží zří otvory,
ji od kajícníka, jenž království ztrativ k božímu putuje hrobu,
prach líbá dobrovolně v lidském vzlykotu,
očištěn od msty a krvavých křestů, v nichž koupal svou lidskou zlobu,
svou změří a pochopí nicotu.
Tak pomilovavše více, než hrozný svůj sobecký svět
s douškami v zastávkách rozkoší, se slzami běd,
žít budem s veškerenstvem a věčností, chválou života vzplanem
a určení božích cest učni pozornými se stanem.