Každý den stopy měl po růžích,
každý den stopy měl po krvi,
po zrodech křeč, pot po mužích,
stejnou vždy výzvu děl: rvi se, rvi.
Co jsou ty kapky krve tam,
jako závěje květů zvadlých?
To, když sám sebe přemáhám,
krvácím na dnech včerejších, zchladlých.
Co jsou těch hrobů tisíce,
které se táhnou do nekonečna,
od země, od slunce, měsíce,
v osvětlení a ve stínech věčna?
To jsou dnů hroby, kde tisíckrát
přemožen sebou jsem pohřbil sebe,
abych zas mohl vzkříšen vstát,
aby mé srdce mohlo hořet a hřát,
abych víc, bratře, člověče,
miloval tebe!