Co často ruka něčí nevidná
tě v osud zazdívá, že trčíš v něm
bolestnou ranou, bezbranný a něm,
víš, doba přes tebe jde nevlídná
a nedá všemu, co jsi zašil, kvést
a nedá všemu zrát, že krutá jest,
v přátelích soudce máš, ne druhy své
v zhrdané účasti, vzdálené, neživé.
Byls často nejlepšími přáteli
zazdíván v osud svůj, ni vpřed ni vzad
se nehneš, údělem tvým nelze otřásti,
když v předivu máš zhynout něčích rad,
když za pohřby ti slzy cesty zkrápěly,
když nejdražší, cos hýčkal a cos měl,
ti bylo zabito vždy bědnou účastí.