Jen kdybys ty, než usneš, dřív
mne uspala, ty tmo, jež bdíš
tak dlouho k ránu, aby div
se stal, že tělo posílíš,
by z hvězd a pramenů vál chlad,
množící žhnoucí po všem hlad.
Tak mlčí tma a živá přec
jak bytost, jež spí u mých hlav.
Jí květů mnohý prstenec,
visící jako bílý splav
neslyšně splývá, teče tmou
až s oken na podušku mou.
Co horkých slz v ní uspáno
těch přebolených bolestí,
co tíže ukolébáno
již můžeš zase unésti –
tma víčka jak ti přivírá,
v nich opojný mák roztírá.
A usneš; tma tě objímá,
jak žena chová na loktech,
rukama drží silnýma
a v její splynuv dlouhý dech,
otevřeš oči probuzen
až do slunce, až v plný den.