A jak by smír velký nastával již.
Zda vykoupení vše obětováno?
Proč, duše, proč stále přemýšlíš
na sobecké svoje ráno?
Kdo pak ti více zbraňoval
než ty?, ó sama, v tvém štěstí?
Kdo z nadějí vlastních více rval
si zelené ratolesti?
Kdo byl to, jenž moh’ tak ubíjet
den ze dne své vroucnější žití?
A kdo to jen přišel sebe i svět
a jiné zotročiti?
Ty, která to jsi, ať tvá či má,
či kdekoho z žebráků, králů,
na všech vás, jak vina olbříma
tíž spočívá všelidských žalů.
I osud příštího člověka
jen z vás to krvavě klíčí
a z vás to pouta odvěká
vzbouřených vězňů křičí.