Znal jsem tvé vzdušné zámky s věžmi, jichž sta se zvedá,
a dnes jsem viděl tě poprvé prostou, jak zahradou jdeš.
Nechtěl jsem slibovat tenkrát, lidské co srdce nedá,
svět co ti odepře, nikdy co míti nebudeš.
A dnes... tvé štěstí vidím. Sedím u tvého stolu,
před sebou úrodu léta, tvůj chléb, tvé ovoce.
Není tu vzdušných zámků, však není také bolu,
s útulným koutem jsi srostla něžně a hluboce.
Bílý je domek tvůj a zpívá slunečnou sloku,
v zahradě růže kvetou, v poli dozrává klas.
Drobné děti tvé cupou, kam se hneš, po tvém boku,
snědé jak muž tvůj, pomněnky v zraku, vzdorný tvůj vlas.