Nevykonané když skryly se činy
do honosných slov:
zbabělců táhnou těžké viny
denně na hřbitov.
„Vojně my vzepřít se měli,
měli jsme jednat v první den
s neústupnými čely,
za pravdou zástup mužů a žen.“
Slyš tak spílat z hloubky bídy
jeden smysl, jeden muž,
zmrzačené invalidy,
po válce když dávno už.
Revoluce msty a touhy
z nerovností, křivd a zla
ohnivý chvost vleče dlouhý,
po světě se rozlezla.
V zakletých domech to množství čeká
na revoluční znamení čís,
otevřenými okny vtéká
na stoly slunce do plných mis.
„Revoluce propasena,
měli jsme jít, kdy seděl tu hlad,
po cizím syn kdy toužil a žena,
na barikádách chtěl umírat.“
Se synem otec ruku v ruce
s buržoou zas jdou smluveni.
Nepřišlo světové revoluce
čekané znamení.
Povstáním věčným však hrozit bude
hladový žaludek a duch.
Nenávisti propast všude,
dvojí morálka a bůh.