Jsou duše, mužný žal jež nikdy neopustí,
jak smutek lesy a jak hory sníh.
Vše, co kdy člověk trpěl, osudná moc zhustí
v přehořkou krůpěj smutků vidoucích.
Kams do minula v zad i k cílům věčna,
jichž království sen utkaný je z par,
žal obava je sladká, starost nekonečná,
je bohů prozíravý, štědrý dar,
je úzkost duší o vše, osamělých
v své bohatosti, v zmnožení svých snů,
harf lidství zrazeného vzlyk strun rozechvělých
až k výsostem i k propastnému dnu.