Nám nikdy zklamání srdce k smrti neprotknulo
a chvíle nás nepotupila, dne špínou nás neuvlékla,
my času jsme neměli zříti na krev, z ran jež tekla,
už čekalo Slovo věčnosti, nitra se dílem tknulo.
Jsou pouště, tam stromů není ni květin, pták nesed v keř,
jsou chrámy, kde modlitba zapomíná se modlit: věř.
A každá nás vede cesta, kde člověka bolest vězní,
ta, jež i nás hrozila zlomit útěchy zbaveny, –
tu přátelskou rukou se dotkneš, tu ohněm zažehneš duši,
jen jediný úsměv probudí hudbu, jež roky nezní,
a jediné slovo blaženství, které se sotva tuší;
a to je, věčnosti Slovo, jež přenáší plameny
bratrské lásky, je vdechuje v pouště i v kameny.
Chcem dílem svým přemoci mrtvo, jež po hřbitovech chodí,
a k včerejšku člověka láká zpět hlasem ztišeným.
My pro zítřek pracujem dnes a souzeno-li nám padnout,
přec do věčna vpíšem svou krví pozdravy těm, kdož se rodí
z žen našich, s nimiž jsme snili o lidech vzkříšených.