Že byl jsem chud a mnoho vytrpěl,
já nikdy necítil se ztroskotancem.
Těm nezáviděl jsem, jimž šťastnější den pěl
zastaveníčko sladké, – s chudoby své rancem
nechť vlék‘ jsem se a zmeškal na rozcestí,
já doved‘ naslouchat vždy jiných štěstí.
A nediv se, že pěst jsem také zatínal
v své bezmoci, zřít v prachu srdce tvrdá,
pokořit panstva padoušská a hrdá,
ta, jež jsem každou ztrátou proklínal,
když v koryta svá házeli mi dobrodiní
jateční řezníci, jimž svět je chlévem sviní,
svou zlodějskou když sklíčili mne rotou,
srocení nízce proti duchu hmotou
a když jsem denně cítil, chudoby mé krev
jak marně teče z otevřených cév.