Zas krůpěj času v minulost se vpíjí, k výbojům roků přidružil se práce rok. Zříš jitro dějin lidských na rafii a slyš! to budovatelů se křísí krok,
a náměstí a ulice a domy se plní pracovníky, viz jich šlépěje, v jich družné práci slunce svit se lomí a vzrůstem jejím sílí míru naděje.
Co roků zaniklo, co látky promrháno, než svět se změnil kolem nás i v nitru v nás, co křivých idejí v bojištích pochováno, než zemí zanikl šílených běsů hlas.
Sta kleteb s lidských rtů se na tyrany sneslo, sta zkušeností zaplaceno krvavých. Teď člověk pevně uchopit jde veslo a řídit cesty věcí svých.
V dnů změnu člověk málo změněn kráčí vpředu, co v žití naučil se, zná i hlásá též, živ z víry stranické i z nenávistných jedů, ať pravda krvavá, ať podvodná to lež,
ne lepší, ani horší, takový, jak býval, jen v novou masku skryt a v umíněnost svou, by dalek bratrství se ve svá hesla skrýval, v lacinou revolučnost žurnalistickou.
Tak zase vidíš civět množství, kterak neví, jak řídit loď zda oddaností pokornou, či věcí rozvratem, či láskou nebo hněvy, či v ohně dmýcháním, revoltou převzdornou,
posměchem při výkropě mrtvol vynášených, spíláním nad pozvolným chodem pokroku, pitváním činů, slov i dějů nekýžených, troubením zrychlených postupů do kroku.
A přece zřít je, zřít je smíšenou tu vřavu se dobývati vpřed, se dobývati vpřed, ten sloužit chce a ten má vzdorů plnou hlavu, ten laská říš, ten zve ji hnízdem bab a sket,
ten vidí ubožáky, lotry, podvodníky, ten pijavicí je, ten násilná je pěst. A každý za starými kráčí zvyky, živ z modliteb neb z výhružných svých gest.
Nuž, minul rok. A na trosky a rumy přec síla vítězná si brázdy vyryje. Nechť každý činí to, zač ručí ctí, co umí, ať staví nebo bourá – mdlobu přežije
životní síla národa a říše, úklady nemoci a tajná spiknutí, přec zlatým písmem do dějin se vpíše a věrné úže přimknouti se přinutí.
Cookies on Poetry Cove