Já navštívil jsem živé
a přehlédl v řadách rovy.
To všecko, co žil jsem dříve
je uzavřeno slovy.
Však ještě žije a dýchá
vše zašlou barvou a vůní,
co roky se drolí a ztichá,
kdy po deštích dlouhých se sluní.
Nic k povzletům neučí,
co lásce učívalo.
Nic mstou už nemučí,
co kdysi tak mučívalo.
Jak na mne den se smával,
já splatil mu smích jeho ranný,
a všecky, jež život mi dával
já oplatil jsem rány.
Teď jsem jak lehounká tráva
a ve větru skloněný stvol.
Mnou, schnoucím již, komíhává
splynulý s radostí bol.
Jen doušek modrého vzduchu
smět lokat se smrtelníky!
A v očích, na rtech, a v sluchu
mít za vše díky, díky!