Dva zklamání jsem často slzou skropil,
když srdce sevřelo se divným hnutím.
A často radost bolestí jsem opil,
svou bolest přehlušil jsem zavýsknutím,
neb chytrácky jsem žíti neuměl –
bych jiným rozuměl a sobě vždycky,
jen lásku svou jsem slepě dal
všem, kdož jí byli potřební,
i nehodným, aniž bych litoval,
že nešetřím jí aristokraticky.
Jsem tomu rád.
A láska obnoví se, je vždy větší,
a silnější když po zklamání častokrát
jak ve svatou zem putuje
mé srdce,
a přichýleno ke zdroji
všech dobrých studen, myje rány, léčí,
a zázračnou se mocí zceluje
zas k nové lásce.