Svou duší procházím, ten proměnlivý obzor její,
spí šedý nad ní dým a ohně hoří znaveněji.
Jdou roků přívaly, jak povodně se duší řítí,
kde stromy bývaly, teď písku pláně slídou svítí.
Běd přípřeže tu jdou kolejí v dálku vyšlapanou, –
já vrátný dnem i tmou je pouštím srdce černou branou.