Minulost smutná je, hřbitov sám.
Po pěšinách jdeš, vzpomínáš,
na vše, co odkvetlo krásného tam
v tropech mládí a za mužných severních dnů,
dole když města hřměla, výšky hor tonuly v snu
a když vše zrálo i vadlo jak vlastní život náš.
Pojď a vše, co ti ještě zbylo
obejmi, dítě své, obhlédni dílo,
které tvé srdce, tvůj mozek, tvé ruce
jiným tu zanechají.
Možná, možná, že zajásáš prudce
bytostmi, které nově zas kvetou a zrají.