Žít krásu, vášeň, hnus, toť ve své krvi koupat
se věčně sestárlý a věčně omlazen.
K jakýmsi výšinám a do propastí stoupat,
vždy vítat perletí se šedou dnící den...
Mysliti na místa, jež slunce vyhledává,
na oči líbezné, zažehlé dušemi,
na hlasy zastřené, v nichž touha nedočkavá
se cudně zajiká jarními vůněmi...
Co krve zmarněno, nevrátí moudrost zralá.
Však touhou po klidu se srdce zalívá.
A byla-li tvá víra skeptická a malá,
pták štěstí v chvíli jednu přec ti zazpívá...