Je bez lidí, bez příbytků
pláň rovná, plochá, písčitá...
Strom vadnout nechává snítku
v své touze bezmocné...
A vítr-li kvílí, vyčítá
jak dítě nemocné...
Ale když slunce vzhoří,
své žhavé růže hází do věčna,
zázrak se nový tvoří:
Hle, v jiskrách živých od rána
pláň pustá, smutná, písečná
své zpívá „Hosanna“...
Ó mé dny šedivé, chvíle
té nebýt, „Hosanna“ jež zpívá,
jak chůd bych byl, naděje bílé
nad hnízdy nelítat, –
nemoci srdce dát, když chtívá
se celé odevzdat...