Bude-li požehnáno,
co zasili jsme v zem?
Odvážná bolest nebyla,
která by pouta rozbila.
Je možno dál žít? Ano?
My přece žíti chcem?
Kleč křivá všude pučí,
vše schne... A svět je týž.
Nebylo času přímo jít,
své syny růsti naučit.
Den div nás neumučí
a noc má stejnou tíž.
My malosti své kletbu
si psali na čela.
Nebylo věků nehodné
nás bídné štvát a neškodné
a svěřiti nám setbu,
když duše zbabělá?
Je bolest dosti prudká
a radost silná dost?
Zda smluví jara s léty,
že nezahynou květy?
Zda s velkostí se utká
ta naše ubohost?