Kdys touhou jsem umíral, aby můj zpěv zněl ospalým údolím,
přes věže táh’ s orly a z večera v samotách hasnul,
by dítě i žena i muž v něm cítili vzkypěný život
dnů vzácných, jež stvořiti mohou Ostrovy nejblaženějších.
V mém zpěvu však bolesti v nejnižších strunách basově zněly,
že hlavy se k sobě tiskly jak zranění ptáci smutkem.
Pak nikdy již k šílené radosti v nejvyšší nebil jsem struny,
kdo přicházel ze samot Snů, jen tomu jsem zpíval.
Jsem vděčen, že nepřišli padělat to, co jsem z hloubky zpíval,
jsem vděčen, že vzdálen jsem všeho. Mé zahrady zůstaly zamčeny
vždy čerstvé, vždy s jasným a podzimním, vysokým, světelným nebem.