Že nemáš srdce oddaného, bolívá.
Co plátno však? Tím víc nechť prodlívá
tvé srdce u těch, kteří mrou, když nikdo neví,
též trpí, ač se pokoušejí o úsměvy.
A po jarech a letech, bouřích žití,
když po cestách a plavbách hlučném víru
najednou tiché slunce povysvítí
z teplejších krajin, z dobrých roků, z míru,
ty zakotvi již, nechť tě rozkoš spoutá
všech dobrých hlasů domovského kouta.
A buď jak každá z rodných jabloní,
z těch milionů, které květy zavoní,
ovoce nesou a v jich stínu na zahradě
milenci tančí, milují a touží,
ať něčí žalost zkrásní ve tvém čerstvém chladě,
ať něčí štěstí v stínu tvém se zvěční, zdlouží...