Můj stav byl kdys: vše v lásce mít,
však úzkost cítit dojatou,
sen krásné mužnosti své žít
a chvít se všeho před ztrátou,
čnít do světla, však ze tmy pít...
V dva světy hledět pohřížen,
dvě hlavy jedné bytosti, –
v den, v slunci jenž plá pozdvižen
i v noc, jež ve své temnosti
hlad mužů skrývá i pláč žen...
Tak bylo: vše bych objímal,
a o všecko se bázní chvím...
Pláč zašlých dnů mne dojímal...
Dnes příští jásot duchem mým
snů nezrozených zahřímal...