Noc bílá je, sáně se boří v sníh...
Ční jedle u večer
nad světly vesnic v závějích
a dále dál na sever
kraj pustne, pár stromů jen na kopcích
ční výstrahou lupičských per...
A pojednou železný skelet blíž
se noří a roste v tmách
a v ohnivé záplavě tyčí se výš,
hřmí kladiva, ve výhní nach
kov žhavý jak vodopád níž a níž
by stékal a měnil se v nach...
Z tmy pozdvihá hlavu mátožnou,
jak hydra by zaržála,
a jako když ženci snopy žnou
sta jisker v tmu zavála,
neb píseň ryku vítěznou
v noc bílou zařvala...
A jako nestvůra s rameny,
jež trčí až v nebes lem,
vše chapadly svírá v kruh kamenný,
až zdá se krev stříkat v zem
a stínů rej kreslí plameny
na stěnách tam a sem....
A jako kyklopské ve sluji
zřím těla zpol nahá se tmít...
Po mostech železných putují
tu ti, kdo určeni bdít
a od kladiv brát, co ukují,
žár pekla od ohňů vzít...
A kraj se kol hnul a měsíc plul,
klid k severu víc a víc...
Jen úder zněl kladiv, jak vítr se vzdul,
šla oblaka přes měsíc...
Já ve snu zřel neprostřený stůl
a před mísou několik lžic...
V své doupě jak vrazil hladový muž,
spí děti, jen žena se hne...
Chléb ukrájí hltavě jeho nůž...
A žena, již v úsvitu dne
se lichotí k němu... On dí: Dost už,
a v pelech se natáhne...