SLEPEC

Byl stařec – slepec. Páchnul vyschlým senem, zakyslou chutí chlebů, z mošny jež se zvedla... Ves celou znal. Jí nezřel v oku skleném. Hůl tápavá tuláka, jasnovidce vedla,

hmat nadlidský a sluch, jímž od zrození svět chápal, zem i prostor. Denně tak se šinul, vše chutnal, co mu bylo sudbou každodenní. Den každý minul k předešlým a zhynul.

Dle čichu každou jizbu znal. V nich blízkost ženy mladé a bujné, s ňadry mlékem nalitými, když děcko kojila. To tulák překvapený znal, v mládí mlsně když tisk' ňadro prsty svými.

Po vůni petrklíčů, muškátů a růží, po drsných hlasech hospodářů, děvic smíchu, po potu znojném těl, jímž unavení muži od práce odpočívají kdes v stinném tichu.

Vše mluvilo mu v smysly vnitřní jasnou řečí, jíž naučil jej odštěpek té těsné země zdmi zastavený, stupínky a skrytou něčí neznámou mocí, jíž se podivoval němě,

příkopy, ploty, budkami psů, pastmi a jámami a hlavně stromů a křů taji, jež kůrou svou a holými jež částmi jsou známy mu, i v květ když zakvítají...

Jej chlévů zápach, crkot mléka přímo vodil, zrn žitných vůně, schnoucích na hromadách, okovů skřípot studničních, jenž plodil v útrobách prudkou žízeň. Stádo v řadách,

jež míjí kolem s pastuchou, mu vnuká si o sousedech promluvit, jich ženách, a v senoseči k němu mluví luka o hojných doušků nadýchnutých pěnách...

A muziku-li slyší, hůl, ta šílí, jak blázen tápá v před, však o stupínek ni o strom, o balvan se neomýlí. Hle, slepec dostavil se. Z rozmarýnek

mu vetkli, z pentlí trs, jej pohostili. On v koutě slyší vřavu, tanec, zpěvy, a prsty, jež se touhy nezhostily, jak namátkou když sáhnou na zjev děví...

A pohřeb je-li, ví, kdo zemřel. V duši skryt jeho obraz. Prozpěvuje, bručí v trub dvojný hlas, jenž zryvně zaleh' v uši, s průvodem k hřbitovu alejí kráčí.

A potom sám zas podél starých stromů, kaštanů, za šera – toť hrdost jeho – jde hlubokou, točitou cestou domů, nevida hvězd ni světla měsíčného...

Jen časem, když jej špiní hmyz, jej svlíknou dvě scvrklé babky, družky z květu mládí, jej do koryta kamenného vhodí, stříknou naň sprchu, nůžky vezmou, v houni řádí

věnčité po lebce, ve vousu táhlém, mu hřebelcují po uvadlém těle... On sténá: dík. A v jeho žití sprahlém ten sváteční den zjevení je celé.