Na okna prudký odstín jí padá
s okolních vysokých střech.
Ona tak sedá u okna ráda,
svět má jen v mlhavých snech.
Zdola se břečťan vyšplhal stinný,
kopřivou rozbujel dvůr;
nápěv sem někdy zabloudí líný,
nebo let večerních můr.
Družky se všecky provdaly záhy,
dopisy zřídka tak jdou!
Ona jen zrak si utírá vlahý,
vzpomínky v duši jak vrou.
S okna se chýlí, vadnoucí růže,
opadly květy a list.
Kdo pak tu tesknost vybásnit může,
kdo pak ji může jen sčíst!
Nakloň se v záclon krajkoví bílé,
nakloň se do okna blíž!
Měsíc tam svítí v pozdní tak chvíle,
zlatí tvé oči jak sníš!
Svitne-li v okna blysknavou hranu,
vždycky to zachvěje mnou,
jak by tam svítil v hlubokou ránu
po léta nezhojenou!