Můj den plál v jaře čistou zelení
a mnohé plaché ženy zněl tam krok
a tisíc z radostí orosených slok...
Jak každé dmul se první touhou prs,
vsadily všecky v sad můj růží trs
a čekaly, zda vzejde ve snění...
A přátelé mí byli sadaři.
Sta křů a stromů vsadili a rév...
Teď po rocích a podzimech, kdy krev
a zlato tryská z listí žlutého,
kdy všecko zrá, jak z bronzu zkutého
když všecko sluncem plá a zazáří,
hle, pozdní růže, hrozny dozrají
mi z přátelství a lásky přesladké.
Je právě čas. A v chvíli překrátké
já vezmu je, neb samy tíhou svou
do trávy zrosené mi u nohou
voníce rozloučením, spadají...