Několik jilmů u cesty zpívalo,
vzdouvavou vůní umdlíval večer.
Sedněme v trávu pod ně, slyšíce
rozhovor intimní rostlinných duší.
Měsíc si sedl na vodu v dálce,
vlní se po hřbetech zčeřených vln.
Zablýskl v kříži věže, běžící
černavou čarou skrz květy křovin.
Budeme sedět v dlouhém hovoru
objavše hubená kolena. Možná
chaos usláblých zvuků klavíru
rozdere srdce k náhlému mlčení.
Možná. Snadno pak v zpovědi za vše
odprosit, i za to, čím jsme tak nikdy
nebyli vinni. I za to, čeho
nikdy se, nikdy nedopustíme.
Možná, že hovor zkříží se, v rychlých
kadencích sporu, který se zlíhne
v černých tvých očích, vzdorných a smutných,
dychtivých vítězit po chvílích poddanství.
Možná, že na naše dávné lži všecky
budeme nanášet novější barvy,
dražšími stanem se složitým pochodem
záhadných finess, jež pochopit těžko.
Budeme smát se převážným věcem
majíce pro ně už svoji logiku,
v blouznění o světech zvláštních a tajemných,
které jsou bez ceny normálním mozkům.
Možná, že vypláčeš před chvílí vášně
poslední slzy panenské hrdosti.
Bude tak dlouhá zpáteční cesta!
Chlácholit hříchem zděšené duše!