Rozkolnictví a rouhání, výsměch, hněv a bolesť,
ať vše to žije v duších odvážných, dobrých a silných.
My toužíme po bouřích, zhnusením idylického kramářství,
chcem vidět ropuchy mrtvé podél cest za svítání večera.
Zdvihne-li se však soumrakem netušených zámyslů,
hne-li se něčí štít neb ruka, budeme do rána bdíti;
a neřeknem „Caritas“, bláhové slovo pro okamžitou zápletku,
nad hroby rdousených nesmluvíme se s vrahy, jež dobře známe.
Nebudem slabšími než jsme a pokornějšími než umíme
a kořisť z našich výpadů budiž duchovním životem jiných,
a ztráta naše budiž diskretně ztajena hrdým smíchem.
Tak ještě by dalo se chvíli žíti v dvacátém století
a v touze po bouřích, zhnusením idylického kramářství
bránit své velké sny před úsměvem shovívavým.