Na kolesce, v tom chladu ranních chvil
pan otec vyjel v hlučnou, městskou vřavu, –
v snech shledání již minul bouři splavu; –
jen synu vstříc, jenž na vojnu dosloužil.
Byl v městě... Jak to trysklo v tepnách žil,
když dostal po letech tu spasnou zprávu,
že přijde syn, jenž jeho starou hlavu
má zastati, i prací větší díl.
A nevěstu mu vyhlíd’ – jako květ, –
vše sháněl, upravoval mlýnici
a radostí již nemlel dnů as pět.
Zvon cinkl, stanul vlak... A jako stín
kdos bezruký mu podal levici, –
a mlynář zbled’, – to byl ten jeho – syn.