SETKÁNÍ.

My sešli jsme se pod lesem v kvetoucím, vonném údolí. Já neprozradil se, kdo jsem. V obzoru rysy kupolí

jak jehly čněly do oblak... Tu tanečnice, víla snad, přiběhla z háje, žhavý zrak, a počla zpívat, tancovat...

V touž chvíli stařec kostnatý na suché herce dojížděl... Vzhled kůže šedě kornatý zeleným listím plesnivěl,

zbroj zašlých časů, chřestící o kosti boků vysedlé, tajemství věků věštící, legendy zašlé pěla mdlé.

A pod sosnou, jež staletá své černé větve věsila, kam sotva pověst zalétá, jež tišila neb děsila,

svůj tanečnice počla rej krouživě v kole bez dechu, že stařec postál pozorněj s vychrtlou herkou na mechu...

A s ironickou moudrostí se díval, stál tak bez hnutí, – jakousi tichou úzkostí postálo oblak vzedmutí, –

list nehnul se a nekroužil uprostřed svého klesání, přerušen utich’ sojky kvil a z tichých dědin klekání...

Jsem Radost, jež se vynoří, tak pěla, než se ztratím hned... Po smutcích, zradě, příkoří mne můžeš na mžik uvidět.

I v cestě tvé se objevím, čekej mne, přijdu, nežli zvíš... A ztratila se stromovím, podobna upomínce spíš...

Stisk’ stařec boky ostruhou zas herky, než se dala v klus... Kynul mi mlčky rukou svou: I ty mne vyčkat jednou zkus’...

Meč jeho krví rezavěl, jež kapati se zdála v mech... Soumrakem k vsím a k městům jel... Nad rovinou spí vlny střech...

Dál šel jsem, sklouzal mechem svit měsíce v podrost stmavělý... Jako by stromy chtěly jít, se do cesty mi stavěly...

Na cestu myslím dalekou... I na shledání, setkání... List dokroužil... Kvil nad řekou... Zvon dozvučel své klekání...