Na nábřeží sešli jsme se,
to večerem srpnovým,
kdy světlo lamp matně se třese
povadlým stromovím.
Tam s Vítské již kathedrály
se stíny níž skláněly,
v tmě parníky v řece stály,
sloup jisker házely.
A my jsme zas po dlouhých rocích
se sešli, ó jaký div!
Zas krásná a štíhlá tak v bocích
se zdála mi jako dřív!
Jí tepny se nezachvěly
na skráních jak v dávný čas,
i ruce vstříc lhostejně spěly,
i altový nechvěl se hlas.
Spíš hleděla jako matka
s tou láskou, v níž úsměv i žal, –
zda možno to, ústa ta sladká,
že kdys jsem tak miloval?
A vlasy ty popelavé,
jež do čela šlehaly,
ty ruce tak silné a zdravé,
že spát mi kdys nedaly?
Teď šli jsme tak zdvořile, klidně
kol rány zcelené,
jak staří jdou přátelé vlídně,
když bouř se již přežene.
Čas pláčů a proseb a hněvů
a vášnivých záchvatů,
ten přešel již bez úsměvu, –
– teď nebyl čas k návratu!
My v dávné jsme zřeli teď časy
a mluvili o touhách zlých,
jak vojáci šedovlasí
o bitvách ztracených.