Zavál chlad mou duší, že se schoulila tiše.
Zvony nad ní zadušené mlhami bloudily v dálce...
V ní ptáci podzimní protínají teď svislé pavučiny,
slimáci chladní se vlekou v krvavých listech.
Stopy opuštěné, vmáčknuté do trav pod vodou
a na nich slunce chladné a bílé, úžasně velké,
jaké bývá jen propouštěno obrovskými sosnami,
zbarvené zasmušilou zelení, přemítavě temnou.
Dotkla se mne úzkost? mdloba? hynutí?
zamhouřím oči – jaký to ve mně divuplný podzim!
Ale tam v městě, tam je předc nyní jaro,
ale tam v městě, tam je předc slavnost na slavnost.
Vyšly tam nejkrásnější nevěsty a družičky,
vyšly tam davy obdivovat se tyranům hned za rána;
prapory vetkli na domy slavíce svátek ješitnosti,
a dali chudým trochu se najíst, hotovíce se opíti.
Tam zní hudby a tam je teď jaro. U mne však chvíle podzimní,
vše to zní ve mně, co mne naučilo být tvrdým,
intensivní jas, ostře odlišující věci
a schoulené myšlénky, jež nenašly zahřátých dlaní.
Disharmonie Minulosti a ticho Budoucnosti,
sentimentální, protivná, skřípavá hudba.
Mně je dnes chladno a smutno a pusto a hněvno
a nevím, nevím, nevím, kdy se vzpamatuji.